Příběhy ze sezení..
BOLEST OBOU ZÁPĚSTÍ - žena 35 let
Jsme pod hradem, má vysoké věže. Kradli jsme na náměstí, kradem na trhu, jsme banda zlodějek, pod hradem je hrozná bída, honěj nás na koních, číhali na nás, někdo nás určitě udal. Snažíme se utýct, ale zavřeli hlavní bránu. Cítím křivdu, vím, že někdo nás prásknul, někdo z našich, - já jsem to byla. Všechny nás chytnou najednou, roztříděj do hladomoren. Mají moji dceru, unesli ji, je mi strašně ouzko, slíbili že ji pustěj. Musela jsem nás prásknout, aby ona žila. Jsem zavřená, přemejšlím, jestli jsem udělala dobře, jiné východisko nebylo, myslela jsem, že aspoň někdo uteče, ale nikdo neměl šanci, s tím jsem nepočítala. Je mi z toho smutno, ouzko, mám sevřený srdce, ptám se sama sebe, jestli to nebyla chyba, ale nevěděla jsem kudy kam. Takhle to odnesli všecky, chtěla jsem to odnýst jenom já, je mi to moc líto, že tím budou trpět všechny, kvůli mé dceři, jsem sobec, ale je to těžký, mé dítě je nade vše. Vycházíme ven, venku je dav lidí, jsou smutní, nosili jsme jim jídlo, mají nás rádi, my jsme pro ně odstrašující příklad. Je připraveno 5 špalku, 5 seker, čeká tam i 5 katů.
Stojím, rozhlížím se, vidím dceru, mám vnitř. klid, jsem ráda, že ji pustili. Kati velej - ruce na špalek, slyším ten švih, nevnímám to, koukám na ty ruce, otočím si je, zavelí znovu, sekne, nic necítím, až za chvíli, je to ta bolest, křečovitá, co pořád cítím. Padám, koukám se do davu, na mojí holku, očima jí říkám ať se nebojí, ona brečí, pořád se koukáme na sebe, chce se mi brečet. Bolest rukou je silnější, cítím jak mě bolí pahýly, ale uvnitř jsem šťastná, že ji pustili, co nejdýl na ni koukám, chce jít ke mně, nejde to, nepustí ji tam, ani ty ruce už necejtím. Už není ta ošklivá bolest, je mi dobře, usmíváme se na sebe, je mi dobře, jsem už unavená. Nechají nás tam všechny vykrvácet. Odcházím nahoru, dívám se ještě co je s dcerou, je tam starší paní, moje matka, dceru odvádí dva chlapi, dcera nechce, stará paní křičí, dceru stejně odtáhnou. K ničemu to nebylo, jsem znechucená, já kvůli ní zradila tolik lidí, stejně ji vedou pryč. Vidím jak ji znásilňují, pak ji oběsí. Chci ji říct, že smrt není tak špatná, ale nejde to. Vidím světlo, volají mě, tak odcházím nahoru, je tady nádherná zář, příjemné teplo a klid...
BOLEST BŘICHA - žena 30 let - regrese
Jdu po cestě , jdeme na houby, otec mě sleduje, aby mě chránil, aby mě nikdo neubližoval, je krok za mnou, vidím medvěda, natahuje po mě pracky, ležím, skočil po mě, rozpáral mi břicho, bolest, nedá se to vydržet, bude to moje smrt, jestli mě sežere, nebo ne. Táta je za křovím a utíká ke mě, skočil po medvědovi, zápasí, - otec je od krve. Volám, brečím, mám sevřené hrdlo, nevím jestli se mám bránit, nebo pomoct tátovi, úzkost, bolest u srdce, probíhá mi hlavou co mám dělat, jestli utíkat, nevím co mám dělat, jsem naštvaná, chci ho taky zabít, pomoc tátovi, mám strach o tátu, jestli mu přes svou bolest dokážu pomoct. Medvěd pak jde pryč.
Jdu do vody koupu se. Chladím si ránu, je to trochu lepší. Plavu ve vodě na zádech, píchá mě břicho, jsem ve vodě, svítí sluníčko, je to velký rybník, plavu zpátky, bolí mě to břicho, lezou mi ven střeva, nevím jestli mě to bolí, nebo ne, bolí to, ale plavu dál. Nevím kam s tím mám jít, jestli umřu, nebo ne, jdu po cestě, pocity jestli umřu pomalu, nebo rychle, jaká je smrt, omdlím, proberu se, ležím v nemocnici na kapačkách, jsem otupělá, bolest žádná, jsem dezorientovaná, nevím kde jsem, - přežiju to. Ležím a nemůžu se pohnout, strach a úzkost. Otec nežije, mám ho moc ráda, že mě pomohl, udělal to z lásky ke mě, zachránil mi život, cítím lítost, ale i vděčnost, jsem na něj moc hrdá. Jsem smutná, ale šťastná že můžu dál žít a něco dokázat. Cítím lásku, jakoby mě objal...
BOLEST HLAVY, NÁVALY HORKA - žena 35 let Jsem bylinkářka, asi jsem dělala co jsem neměla. Žiju v lese, asi čarodějnictvím jsem se zabejvala, jsem mladá krásná, čarodějnice. Chytli mě, táhne mě chlap za vlasy, do nějaké kobky, hrozný pocit, beznaděj, nechci tam. Je v brnění má drátěnou košily, řve na mě ať jdu dovnitř. Za mnou se zabouchnou dveře, je tam tma, ale cítím, že nejsem sama. Je to asi studna, kulatý malý prostor, voda v tom žádná není. Vím že jsou to lidi, začínám vidět ty ženský, jen obrysy, hroznej pocit, jsou špinavý, hnusný, dlouhý nehty, jsou tam dlouho, jsou zdegenerovaný, už jen jako zvířata.
Sedím schoulená, štítím se jich, asi šest, jako divá zvěř, já jsem čistá omytá, nelíbí se mi tam, je mi z nich ouzko, jsem celá sevřená, cítím slámu, výkaly a smrad. Najednou nějaké světlo, dekl nahoře, lidi na to koukaj zvrchu a smějou se.
Jde do tuhýho, cejtím jak funěj, bojím se, čekám co se mnou bude, oni po mě šmátraj, jsou špinavý, asi od dětství tady zavřený, chrčej, mají drápy a smrděj. Nejsou překvapený, nejsem tam první. Slyším mlaskání, slintání, lezou po mě, drápou mě, plazej se po mě, strhávaj mi šaty, jak když mě chtěj rozškrábat, odporný, asi mě chtěj zabít hnusnou smrtí. Jsem všude od krve, vrhaj se na mě, škrábou, koušou, odháním je, pištěj, neuměj mluvit, vůbec jim nerozumím. Drápou mě všude, po obličeji, to je hnusný, mají voči krvavý, jsou to hromadný jatky. Nejvíc ta hlava, tahají mě ze strany na stranu, motá se mi strašně hlava. Asi mají hlad, prostě jdou na mě, drápou mě, kously do malíčku, cítím bolest na noze, taková ze všech stran, tělo nevnímám, jen ten smrad, to jejich slintání, je mi z toho zle, hrozně chci umřít.
Něco ponižujícího, bolest jako otupělá, vzala jsem si nějaké bylinky, tak jsem oblblá, otupělá, neřeším tu bolest,ale je to hrůza.
Přišla jsem o oči, není bolest, chci brečet, nechuť, ať mě rozkoušou. Utrhly mi ucho, vydráply jazyk, utrhly mi vlasy, pomalu mě okusujou za živa. Jsem celá podrápaná, okousaná, pálí mě celé tělo. Je mi hrozný vedro, šílený horko i když tam je zima.
Konečně jsem mrtvá, nechci tam bejt, chci pryč, rezignace, hlavně pryč. Koukám na sebe, jsem celá okousaná, ohlodaná, všude samá krev,nechci na sebe ani koukat a jsem ráda, že jdu pryč, fuj..